Kámen ve žlučníku

Jedovatá, skrytá, zkamenělá agrese především v oblasti rodinných vztahů, výzva slovně a konkrétní akcí projevit a využít agresivní energii.

Nejsme či jsme nebyli tvrdí jako náš žlučový kámen?

Nebyli jsme necitliví, nevšímaví a nebrali jsme radost sobě i druhým?

Nejsme utlačování, ubíjeni či ponižováni a nemlčíme náhodou?

Jak reagujeme, netutláme zlobu v sobě, či nekřičíme a nenadáváme na druhé?

Pokud si uvědomíme, že všichni lidé, a právě ti nejnepříjemnější, jsou těmi nejlepšími našimi trenéry, kteří nás učí být za každé situace láskou, tj. řešit ji nenásilně, není třeba se obávat kamenů ve žlučníku.

Přestaňme se rozčilovat chováním druhých lidí a uvědomme si, jaké poselství jejich chování přináší nám.

Přestaňme hodnotit a soudit druhé (i sebe), uvědomme si, že vše, opravdu cokoliv, je v pořádku, každý je jinde a potřebuje jinou školu – a nás učí jen tolerovat.

Netvařme se, že když v sobě nespokojenost utopím, zmizí.

Je potřeba učit se sdělovat, co mě trápí, učit se projevovat své pocity, umět o nich mluvit. Žlučníkovými kameny trpí především ženy, a to přesně z toho důvodu, že dnes většina žen neumí jako ženy fungovat, komunikovat, milovat.